Poprava 27 českých pánů a období temna

Jako proradné, cizácké a nepřátelsky naladěné. Tak český národ od nepaměti vnímal Habsburky – slavnou dynastii, která poté, co roku 1526 usedla na český trůn, začala okamžitě jednat (nebo spíše škodit). Nastoupila na cestu tvrdé rekatolizace.  jež měla „zemi kacířů“ přeměnit v poslušnou a jedině katolické víře oddanou provincii. I za cenu lidských životů…

V českém království se v 16. a počátkem 17. století, bohužel pro Habsburky, hlásí k nekatolickým vyznáním (tedy k církvi podobojí a Jednotě bratrské) celých 90 procent obyvatelstva! Věrní přisluhovači papeže versus kacířští Češi? Tento rozpor vnese do Českého království nesmírné napětí! K neodvratnému střetu mezi Čechy a katolickými panovníky prvně dojde v roce 1546!

A je to tady! Čeští stavové víceméně ignorují prosby císaře Ferdinanda I. (panoval v letech 1526 – 1564) o pomoc při potlačení povstání v protestantských městech v sousedním Německu. Nechat vlivného a papežem štědře podporovaného císaře na holičkách? To se odbojným stavům vůbec, ale vůbec nevyplatí – svého pokaženého renomé se už nikdy nezbaví.

Jak plynou léta, Češi vůči Habsburkům stále „přitvrzují“. V roce 1609 si na duševně nemocném císaři Rudolfu II. (panoval 1576 – 1611) dokonce vymůžou tzv. Rudolfův majestát, v němž stojí: „ … stvrzujeme zákonnost nekatolických náboženství… církve luteránské, církve podobojí a českobratrské církve.“ Pro budoucí tragédii českého národa se pak ukáže jako klíčové, že si čeští stavové dále prosadí ustavení sboru 24 defenzorů, kteří budou mít „právo libovolně svolávat sjezdy protestantských stavů“ a budou dohlížet na dodržování Rudolfova majestátu. Jinými slovy – stanou se jakousi „vládou“ s dalekosáhlými pravomocemi, do značné míry omezující habsburského monarchu, jímž je v letech 1611 – 1619 Rudolfův bratr Matyáš.

Do roku 1617 vstupují čeští stavové se spokojeným úsměvem na rtech. Vždyť země slušně prosperuje a i král Matyáš vcelku poslouchá. „Proč mu tedy nevyhovět a neuznat jeho nástupcem jakéhosi Ferdinanda Štýrského,“ nerozpakují se Češi. Tím však dělají osudovou chybu. Jakmile totiž Matyáš dosáhne uznání svého synovce za budoucího českého krále, čímž zajistí habsburskou posloupnost na českém trůnu, začne řádit jako černá ruka. „Zbavte mně těch kacířů!“ zavelí proradný Habsburk, načež se v únoru 1617 musejí s místy v předních zemských úřadech rozloučit všichni nekatoličtí stavové.  A situace v Čechách začíná nabírat na obrátkách…

Na 6. března 1618 je do Prahy svolán mimořádný – ale Rudolfovým majestátem umožněný! – sjezd nekatolických stavů. Co se na něm odehraje? Především dojde ke sjednocení strategie vůči králi Matyášovi. Právě jemu je následně zasláno memorandum, napěchované stížnostmi na jeho nedávné kroky. „Pche, ti mají kuráž, hlupáci!“ tak nějak zní nejspíše Matyášova reakce na drzé psaní. O jeho rozhorlenosti svědčí následující rozhodnutí: „Prohlašuji sněm za ilegální a jeho účastníci musí být exemplárně potrestání!“  

V tuto chvíli již není cesty zpět. Češi, vedení hrabětem Jindřichem Matyášem Thurnem (1567 – 1640), se rozhodnou v brzké budoucnosti (23. května 1618) provést palácový převrat. Je namířený proti královským katolickým místodržícím – Vilému Slavatovi z Chlumu (1572 – 1652) a Jaroslavu Bořitovi z Martinic (1582 – 1649).

„Buďte obezřetní, chystá se k vám delegace protestantských stavů,“ doléhá k uším Slavaty a Martinice v předvečer dne „D“ (od slova defenestrace). Ovšem královští místodržící? Ti si jsou jistí v kramflících a ničeho nedbají. Hlavně nemají ani potuchy o tom, že se skupina nekatolických radikálů téhož dne večer schází na tajném ujednání v malostranském paláci Smiřických. Právě zde se ukuje plán na provedení násilného puče v komnatách Pražského hradu!

23. května zrána je pak vše nad slunce jasnější. Ne tak pro místodržící! Ti totiž, nepředpokládajíce smrtelné nebezpečí, dávají nejvyššímu pražskému purkrabímu Adamu ze Šternberka pokyn: „Vpusťte je!“ Co následuje poté, je již notoricky známo. Rozlícený dav se chopí obou zrádců i jejich písaře Fabricia, načež jednoho po druhém vyhodí ven z okna do velké hromady odpadků (podle jiných pramenů listí či hnoje). Každopádně do „polštáře“, který jim zachrání životy. Trvá to jen několik hodin, než je o dění v Praze zpraven císařský dvůr, který ihned začne osnovat krutou odplatu.

Zatímco Vídeň zuří, Češi nemeškají a jednají. Nejprve ustanoví vládu 30 direktorů (po deseti z panského, vladyckého a měšťanského stavu) a posléze zahajují vojenské akce, které vstoupí do dějin jako tzv. česká válka. Během následujícího roku a čtvrt se jim podaří získat sympatie moravských a slezských měst. V červnu 1619 pod velením Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564 – 1621) dokonce smrtelně ohrožují samu Vídeň! Nebýt toho, že Čechy na poslední chvíli zradil jejich uherský spojenec Gábor Bethen (1580 – 1629), kterého Ferdinand Štýrský (později český král Ferdinand II., 1608 – 1657) uplatil, mohla se česká válka zapsat zlatým písmem do evropských análů! Osud měl však s Čechy jiné plány…

Je 31. července 1619, když přichází snad nejšťastnější den české války. V Čechách je přijata nová zemská ústava, která především zbavuje trůnu Ferdinanda Štýrského, jenž si po Matyášově smrti v březnu 1619 na něj samozřejmě brousil zuby. V duchu Zlaté buly sicilské z roku 1212 nová ústava také zdůrazňuje nezadatelné právo Čechů volit si svého krále. „Nyní nadchází nový věk české státnosti, šťastný věk hodokvasu a rozkvětu!“ slibuje hrabě Thurn. Za pouhých pár týdnů se už nestačí divit.

29. srpna 1619, jen den poté, co je na český trůn dosazen Fridrich Falcký (1596 – 1632), přichází šok! Ferdinand Štýrský je jako Ferdinand II. zvolen císařem Svaté říše římské národa německého. Čeští stavové mohou jen s hrůzou sledovat, jak nemocnému vládci vtírá do přízně vévoda Maxmilián Bavorský – muž, který následující rok v listopadu zařídí snad nejstrašnější potupu českého národa v jeho historii.

Bílá Hora. Stačí pouhé dvě hodiny a českým stavům se osudového 8. listopadu 1620 rozplynou veškeré naděje. A nutno podotknout, že katolická vojska, vedená Maxmiliánem Bavorským, se přitom ani moc nezapotí! Už jen proto, že významná část stavovských jednotek, vedených generálem Mansfeldem, se nechá císařem uplatit. Zrádci za svou „neutralitu“ obdrží 10 000 zlatých.

Den po Bílé Hoře, kdy Prahu kvapně opouští Fridrich Falcký, už ani ten největší optimista nevěří ve zvrat. A pesimisté již začínají spřádat hororové scénáře, ve kterých figuruje mstící se císař a nebozí vůdci českého stavovského povstání.

Do popravy 27 českých pánů zbývá ještě dost času. Nacházíme se na počátku roku 1621 a v Praze doznívají loupeživé a násilnické rejdy vítězů Bílé hory. V čase, který později popravený Jan Jessenius (1566 -1621) charakterizuje jako „údobí zmatků, kdy nebylo jasné, co se udá příštího dne…“

K hrůze (a do jisté míry i úlevě) českých stavů vezme poběholohorské bezčasí záhy za své. Přesně 20. února 1621 totiž vyslyší předáci stavovského odboje výzvu zemského místodržícího Karla I. z Lichtenštejna (1569 – 1627) k „… návštěvě hradu pražského, kde bude panstvo seznámeno s novým císařským dekretem.“ Sotva však 61 důvěřivců v čele s Václavem Budovcem z Budova vstoupí do útrob Pražského hradu, je jim okamžitě jasné, že odtud se svobodní nedostanou.

Bezprostředně poté, co zpráva o zatčení vzpurných Čechů dosáhne Vídně, musí císař rychle jednat. Překvapivě přitom ale zažívá stavy úzkosti, doprovázené výčitkami svědomí. Do své korespondence dokonce zanese: „Před signací rozsudků hrdelních nezamhouřil jsem celou noc oka… Byl jsem nadmíru rozrušený, modlil se…“ Do jaké míry se císařem pohnulo svědomí ohledně osudu odbojných Čechů, to posuďte sami. Slovy čísel: z původně navrhovaných 43 rozsudků smrti jich Ferdinand podepsal „jen“ 29. Hlavní aktéři poprav na Staroměstském náměstí mají být až do exekuce povětšinou uvězněni v Bílé věži na Pražském hradě.

Únor vystřídal březen a ten zase nádherné jaro. A prostý lid v podhradí málem zapomene, kdože je to na Hradě uvězněný a jaký že osud se pro něj chystá. Až do 7. června.  V ten den jeden z uvězněných, měšťan Martin Frauwein z Podolí, spáchá sebevraždu skokem z Bílé věže do Jeleního příkopu! A aby si Pražané již pomalu zvykali, Lichtenštejn již den nato pověřuje kata Jana Mydláře (asi 1572 – 1664) k „… veřejnému rozčtvrcení sebevrahových ostatků a jejich následnému vystavení při pražských městských branách“.

„Buch!“  Přesně v pět hodin ráno probouzí Pražany salva z děla, po níž následuje uzavření městských bran. Na Staroměstském náměstí se shlukují vojenské jednotky i první zvědavci. Pozornost všech se záhy přenese k radnici, před kterou se vyjímá asi 20 kroků dlouhé a široké popravčí „pódium“. Kolem půl šesté pak prostor před radnicí oživí víření bubnů, které dá císařským rychtářům signál, aby zamířili do prostor radnice a vězňům oznámili: „Jest hodina exekuční… Kdo bude zavolán, ten nechť vyjde před radniční budovu…“ Poprava 27 českých pánů může začít!

Jako první vystupuje na pódium Jáchym Ondřej Šlik (*1569), doprovázen dvěma německými luteránskými kazateli a osobním sluhou. S modlitební knihou přejde ke špalku. Pomodlí se, rozepne za pomoci sluhy černý aksamitový kabát a poklekne na rozprostřené sukno. Kat tne poprvé. Proud krve vystříkne na kříž postavený na okraji pódia a hlava hrdého pána se odkutálí daleko od těla. Pak sluha položí Šlikovu bezvládnou pravici zpět na špalek. Kat tne podruhé. Když je Šlik mrtev, volají již Václava Budovce z Budova (*1551). Na popravčí lešení stoupá vzdělanec a politik, výborný znalec veškerého práva. Jeho osud vzápětí následuje Krištof Harant z Polžic a Bezdružic. Po jeho setnutí přichází na řadu sedm rytířů (událost se v českých dějinách označuje jako poprava 27 českých pánů, přitom ale „páni“ podle šlechtického postavení mezi popravenými byli pouze tři).

Nejstarší z odsouzených rytířů, Kašpar Kaplíř se Sulevic (*1535), při scházení schodů Staroměstské radnice utrousí: „Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl.“ Poté dojde k suknu, velmi těžce na něj poklekne, napolo sehnutý. Kat na chvíli, pln úcty k oné šedivé hlavě, zaváhá, ale pak přeci jen máchne sekyrou. „Povězte císaři, že my nyní podstupujeme soud jako nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého božího soudu,“ haleká pak další nebožák, Prokop Dvořecký z Olbramovic. Bohužel jeho hlas v dunění bubnů a vřískotu trubek dočista zaniká. V dalších 20 minutách jsou bez větších komplikací sťaty hlavy Friedricha z Bílé a Jindřicha Otty z Losu. Načež přijde speciální okamžik – ke špalku se blíží jediný katolík mezi popravovanými – Diviš Černín z Chudenic (*1565)… „Jsem nevinen, nevinen! Bože, ochraňuj mou duši!“ štká odsouzenec, který překvapivě pohrdne posledním pomazáním od přítomných jezuitů a kapucínů. Posléze umírají Vilém Konecchlumecký z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic, po jejichž exekuci přichází menší zádrhel.

„Pozdržte, pozdržte!!!“ volají o překot dva mladíci, z nichž se záhy vyklubou synovci dalšího Mydlářova „klienta“ – prvního z měšťanů Jana Theodora Sixta. „Třímáme v rukou Karlem z Lichtenštejna podepsaný glejt, zaručující panu Sixtovi uvěznění do dalšího rozhodnutí císaře!“ hlásí zachránci, jejichž výjimečný čin ještě o něco zvýší dramatičnost popravčí mašinerie. Sixt přežije! Ne tak Valentin Kochan z Prachové, který chce vzít na podium malého syna, aby si pamatoval otcovu smrt. Po chvíli beznadějných dohadů, které Mydlář využije k malému vydechnutí a „nafasování“ nového meče, přijde na řadu nadmíru skleslý Tobiáš Štefek z Koloděj. Tolik doufal v milost! Kat ale popraví jeho i Kryštofa staršího Kobra, Jana Šultyse z Kutné Hory a Maxmiliána Hošťálka ze Žatce.

Sotva je odnesen hlavami přeplněný koš, je na pódium přiveden opravdový prominent – doktor Jan Jessenius.  A když prominent, tak prominent. Ubohý doktor je nejprve zaživa zprzněn vyříznutím jazyka, pak ho kat popraví a následně jeho tělo odvezou za Horskou bránu (stála v místech dnešní pražské křižovatky U Bulhara), kde je brutálně rozčtvrceno. Dalším dvěma doktorům mezi odsouzenci na smrt, Jiřímu Hauenschildovi a Leonardu Ruppelovi, kat nejdříve utne pravice, a až pak setne hlavy.

Je něco po sedmé hodině ranní a kat Jan Mydlář již málem umdlévá únavou. Proto mu dozajista přichází vhod, když je mu nařízeno: „Oběsit zrádného staroměstského radního Jana Kutnauera ze Sonenštejna.“  Kroniky pak praví, že zatímco tento nejmladší, 40letý, odsouzenec vystupuje po žebříku k břevnu šibenice, dere se z jeho úst: „Žádného jsem nezradil, žádného nezamordoval, žádného té smrti hodného účinku se nedopustil, ale že jsem vlasti a evangeliu božímu věren byl, umírám. Bože odpusť nepřátelům, nevědí, co činí…“ Nebohý Kutnauer. Netuší, že jen pár minut nato se mu po pravici rozhoupe jeho nevlastní otec Simon Sušický z Sonenštějna a po několika dalších okamžicích měšťan Nathanael Vodňanský z Uračova. Ten se ještě před popravou stihne obrátit ke svým již oběšeným druhům a zvolat: „Ó, moji milí tovaryši, líto mi, že od vás odloučen a ještě ku potupnějšímu místu tažen býti mám.“

Staroměstský orloj odbíjí devátou hodinu a nejpotupnější událost v české historii je bezmála minulostí. Vždyť už zbývá setnout pouze měšťany Václava Maštěřovského z Jizbice (do poslední chvíle žadonícího o milost), Jindřicha Kozla z Peclinovic, Ondřeje Kocoura z Votína, Jiřího Řečického, Michala Wittmana a Šimona Vokáče z Chýše.

Přesně pět hodin po skončení poprav, tedy o půl třetí odpoledne 21. června 1621, dochází k trpké tečce za oním národním neštěstím. Kat Jan Mydlář, obtěžkán dvěma putnami vynáší 12 hlav těch největších provinilců na Staroměstskou mosteckou věž. Zde je pak, jednu po druhé, nabodne na dlouhé železné pruty tak, aby byly všechny zdola dobře viditelné. Výstražně se šklebící. Ptactvem ohlodávané. Ponížené…

Doba je v měsících po staroměstských popravách zlá. Pražané musí den co den snášet šikanu císařských hlídek, den co den žít s pocitem, že tam na Staroměstské mostecké věži, trčí prázdné tváře hrdinů – bojovníků za českou věc. Jak však léta běží, město otupí. A již se pranic nezajímá o pohnutý osud oněch 12 bělostných lebek.

Není třeba podrobného popisu, pouhopouhá fantazie napoví, co s lidskou hlavou udělají měsíce a roky hnilobných procesů. Nyní však ještě chvíli posečkejme, než dočista vyhasnou oční důlky a maso sleze ze skrání. Podívejme se první půlky roku 1622 – do období, kdy se rozehrají úvodní dvě kapitoly „příběhu lebek“.

Píše se 11. březen 1622, když se příroda zhostí toho, na co nemají nervy ani žaludek ani ti nejotrlejší z otrlých – totiž dotknout se děsivé výzdoby Staroměstské mostecké věže. „Nemilosrdná jarní průtrž zviklala některé železné pruty s drátěnými koši tak mocně, že jedna z hlav, patřící Prokopu Dvořeckému z Olbramovic, spadla na mostní stranu věže.“ V tomto duchu vypovídají o události dobové kroniky, které neopomenou dodat, že „… na rozkaz císaře Ferdinanda došlo k okamžité nápravě… ke znovuvystavení na ochoz věže… na posměch Čechům“.

Jak alespoň částečně uchovat manželovu památku? Hraběnka Šliková, choť jednoho z popravených pánů, ví jak na to. Už krátce po exekuci 21. června 1621 bombarduje svého vzdáleného příbuzného, zemského správce Karla z Lichtenštejna, svými žádostmi. Prosí: „Sejmout hlavu Jáchyma Ondřeje Šlika z věže a důstojně ji uložit do hrobu k pohřbenému tělu.“  9. května 1622 pak dochází k něčemu věru neočekávanému. Ferdinand, v důsledku Lichtenštejnovy invence, vydává císařský majestát, který celou akci povoluje! A z 12 hlav na věži je najednou pouhých 11.

Jako celoevropský katolicko-protestantský konflikt, rozpoutaný českým stavovským povstáním. Tak lze stručně charakterizovat třicetiletou válku (1618 -1648), která během jedné ze svých fází, kdy mají zrovna navrch protestanti, významně ovlivní dění v naší zemi. Na podzim roku 1631 se do české kotliny po dlouhých letech opět navracejí protestanti, vyhnaní po Bílé hoře. Co bude znamenat pro 11 lebek z Mostecké věže?

„Nadešel den, který dá zapomenout na habsburská příkoří,“ line se procitající Prahou, načež již kolem desáté hodiny dopolední není pochyb. Hlahol zvonů z Týnského chrámu potvrzuje, že dnes, v neděli 30. listopadu 1631, v jeho prostorách proběhne slavnost při příležitosti návratu vystěhovalců do vlasti. O půl jedenácté to začíná. Do chrámu obřadně vstupuje 66 v řadách kráčejících protestantských duchovních. Nikdo ze stovek přihlížejících Pražanů ani nedutá. Až do okamžiku, kdy farář Samuel Martini z Dražkova oznámí, že“odpoledne budou z Mostecké věže sneseny a pohřbeny hlavy pánů, sťatých 21. června 1621“.

Jak bylo řečeno, tak se také stalo. Ve dvě hodiny po obědě se dav Pražanů schází pod Staroměstskou mosteckou věží. Zde pak – snad až s úzkostlivě obřadnou péčí – dochází k sejmutí lebek z místa, kde po dlouhých deset let děsily a zároveň cosi neblahého připomínaly.

Velkou roli při následném pietním aktu sehraje muž, kterému byl den po 21. červnu 1621 přibit jazyk ke sloupu šibenice. Ano, není to nikdo jiný než bývalý purkmistrovský písař Mikuláš Diviš – jediný pamětník, jenž si bezpečně uložil do hlavy, které lebky nesly za živa čí podobu! „Mistr Diviš pojmenoval každou z hlav a posléze ji vložil do příslušné schránky,“ hovoří dochované prameny a pokračují:  „Všem jedenácti vzácným ostatkům dostalo se uložení do společné rakve, jež se poté, za zpěvu zvonů, vydala v ta nejsvětější místa Týnského chrámu… Vstříc velikému pohřebnímu obřadu.“

Slavnostní kázání Samuela Martiniho se protahuje a protahuje…  Končí až kolem deváté hodiny večerní. Následně dochází k horečnému vyklízení chrámových prostor. „Proč to?“ ptají se smuteční hosté, po jejichž odchodu zůstává v Týnu jen několik málo pozůstalých. Krátce před půlnocí pak celá událost vrcholí. 11 lebek konečně nalézá zasloužený odpočinek! Ale kde? Kde?

Dá se předpokládat, že místo kde spočinuly lebky, mělo být pečlivě chráněno před možnými nálezci z řad katolíků. A právě proto je velmi nepravděpodobné, že by byly uschovány v Týnském chrámu či snad v jeho podzemní kryptě.  Ostatky tedy měly být kamsi přeneseny“ Staré Město pražské bylo v dávných dobách doslova provrtáno paprsky podzemních chodeb, takže přenést lebky by neměl být takový problém.  Nejspíše ještě v den pietního aktu byly ostatky přemístěny z Týna do jiného stánku božího. A jako nejpravděpodobnější se zdá luteránský kostel Sv. Salvátora, jenž stojí poblíž staroměstské Pařížské ulice. Proč zrovna Sv. Salvátor?  Vedle toho, že to byl nejvýznamnější protestantský kostel v Praze té doby, objevila se zmínka v časopise Lumír z roku 1862. Zmínka, jež dle všeho přímo poukazuje na umístění jedenácti lebek.

„… V pavlánu pod věží“ – přesně tak zní ona zmínka z časopisu Lumír z roku 1862. Možná jde ale spíše o šifru, kterou žurnalisté z Lumíru opsali v Komenského, dnes už bohužel nenávratně ztraceném, spisku Historie o protivenstvích církve české. „V pavlánu pod věží“ lze přeložit jako „u paulánů pod věží“. „U paulánů“ bylo přitom dobové pojmenování pro kostel Sv. Salvátora.

Pokud jsou tedy tyto dedukce správné, můžeme tedy závěrem konstatovat, že drahocenné ostatky národních hrdinů velmi pravděpodobně dodnes spočívají kdesi pod jednou z chrámových věží kostela Sv. Salvátora. Kvůli spletitým podzemním chodbám pod Starým Městem je ale také docela dobře možné, že si užívají zaslouženého odpočinku někde v suterénu libovolného pražského domu.

Nástup temna

• 1621 – Na sklonku roku vyhlašuje Karel z Lichtenštejna tzv. mandát proti protestantským kněžím. Ti tak během následujících 96 hodin musejí opustit Prahu, do osmi dnů pak hranice Českého království!
• 1622 – Císař Ferdinand II. Vydává generální pardon, jenž českým stavům sice přináší odpuštění hrdelních trestů, ale neruší předchozí konfiskaci statků. Konfiskační komise zabavila 658 osobám 789 statků, 220 domů a 41 vinic v celkové hodnotě 24 276 885 zlatých rýnských. Podle obrozeneckého historika Františka Palackého byly konfiskovány skoro tři čtvrtiny Českého království. Česká šlechta byla de facto přivedena na mizinu.
• 1627 – 10. května vydává císař Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, do něhož je také zakotvena výlučnost katolického náboženství.