Cesaro Borgia
Jeho otcem nebyl nikdo jiný než jeden z nejzhýralejších papežů v dějinách – Alexandr VI. (1431 – 1503), matkou pak půvabná Vannoza de Cattanei (1442 – 1518). Už v 17 letech se Cesare Borgia díky otci stává arcibiskupem ve Valencii a o rok později je povýšen na kardinála. Zároveň studuje právo a teologii. Slibná církevní kariéra však mlčenlivého a v jednání záludného mládence příliš neláká. Spíš než zbožným životem je stejně jako jeho otec známý nesčetnými milostnými avantýrami a zálibou v módních oblecích.
„Otče, proč by měl být můj bratr Juan velitelem tvého vojska? Proč jím nejsem já?“ stěžuje si Cesaro jednoho dne Alexandrovi VI. Papež ho marně uklidňuje. V lednu 1497 utrpí papežské jednotky pod Juanovým vedením porážku, což zmaří naděje na rozšíření území papežského státu. Cesare si spokojeně mne ruce. „Neříkal jsem, že je Juan úplně neschopný?!“ Alexandr VI. však na Juana (1474 – 1497) přesto nedá dopustit.
O šest měsíců později naleznou Juanovo bezvládné tělo v řece Tibeře. Papežovu oblíbenému synovi kdosi zasadil devět bodných ran. Podezření z vraždy padá na jakéhosi maskovaného muže, jenž prý byl přítelem Juanova bratra Cesara. Nešťastný Alexandr VI. se na tři dny zavírá ve vatikánském paláci. „Bůh to dopustil jako trest za naše hříchy, protože on se nedopustil ničeho, co by si zasloužilo tak záhadnou a strašlivou smrt,“ naříká zdrcený otec. Když konečně vyjde ze svých komnat, zbaví Cesara kardinálské hodnosti a jmenuje ho napříště velitelem papežského vojska.
Alexandr VI. zamýšlí vytvořit kolem samotného Říma dva nárazové státy. Jeden představuje provincie Latinum, která by měla patřit jeho dceři Lucrezii (1480 -1519) a jejím potomkům. Druhý, podstatně větší – provincie Romagna – má být spravován Cesarem a sloužit mu jako základna k další expanzi.
V roce 1499 vytáhne Cesare Borgia v čele najatých francouzských žoldnéřů do města Forli, které ovládá vévodkyně a vdova Kateřina Sforza (1463 -1509). Obyvatelé města strádající pod její tvrdou rukou, jsou ochotni Cesarovi otevřít brány pod jednou podmínkou: „Vévodo, své Francouze necháte před branami.“ Borgia souhlasí. Vzápětí už ale za ním vpadnou do města jeho žoldáci a zuřivě ho vyplení.
Kateřina Sforza se zatím ukrývá v místní citadele a vzdoruje ještě tři týdny. „Rozstřílejte opevnění z děl!“ velí svým mužům Cesare a pak jako první proniká do citadely. Zmocňuje se vyděšené ženy a brutálně ji znásilní. „Svou ctnost bránila méně důrazně než svou pevnost,“ prohlašuje pak s úšklebkem na svou obranu. Ovládne celou provincii a její obyvatele donutí sepsat petici určenou pro papeže: „Svatý otře, prosím, jmenuj vévodu Cesara Borgiu naším vladařem.“
Papežský synek se v roce 1500 vrací do Říma v triumfálním průvodu s vozy plnými kořisti a množstvím zajatců. Mezi nimi je Kateřina Sforza se zlatými pouty na rukou. Cesare však jede na koni v ponurých černých šatech bez jakýchkoliv ozdob.
Jubilejní rok 1500 je důvodem k velkým oslavám a do Ŕíma se hrnou desetitisíce zbožných poutníků. Zaneprázdněný papež svěřuje správu města svému synu Cesarovi a ten se jí hbitě chápe po svém. Kromě nesčetných veřejných zábav pořádá i radovánky v soukromí. Proslulou se stává hostina na počest Alexandra VI. a Lucrezie, nejen Cesarovy sestry, ale i údajné milenky. Před zraky pozvaných prelátů a šlechticů zde tančí padesátka vybraných prostitutek nejprve lehce oděných a posléze zcela nahých. Pro větší pobavení přítomných pak souloží o závod s papežovými dvořany a služebníky. Cesare ve své zvrácené fantazii vymýšlí také zvláštní střelnici. N nádvoří paláce dává přivést vězně, do nichž se pak jeho hosté strefují z kuší.
Ve stejné době navazují Alexandr VI. a jeho syn Cesare spojenectví s francouzským králem Ludvíkem XII. (1462 – 1515), který hodlá s jejich pomocí napadnout Neaposké království. Překážkou v jejich záměru je však Lucreziino manželství s 19 letým Alfonsem, vévodou z Bisceglie (1481 – 1500), nevlastního syna neapolského krále Alfonse II. Aragonského (1448 – 1495). Když se Cesarův švagr dozví o spojenectví proti Neapoli, raději utíká z Říma. Lucrezia však na něj naléhá: „Vrať se! Žádné nebezpečí ti nehrozí.“ Alfons ji poslechne, ale po návratu je přímo na schodech baziliky Sv. Petra napaden a zle pobodán. Lucrezia ho na lůžku trpělivě ošetřuj. Sotva se však vzdálí, jeden z Cesarových mužů ho uškrtí.
Cesare Borgia v říjnu 1500 vytáhne s papežským vojskem do války a dobývá jedno italské město po druhém. K jejich pokořeným obyvatelům se chová shovívavě. Vybírá běžné daně, dbá na veřejný pořádek, chytá a věší venkovské bandity a na mnohé Italy tím udělá opravdový dojem. Běda však tomu, kdo by mu chtěl vzdorovat. Mladý vévoda Astore (1485 -1502) se proti němu opevní v městě. Faenze poblíž Boloně a odmítá se vzdát. Cesare ale objevuje slabé místo v městských hradbách a soustředí na něj palbu ze svých děl. „Vzdáváme se,“ volají obránci, když zjišťují, že je jejich odpor marný. Kladou si podmínku, že s vévodou Manfredim bude slušně naloženo. Cesare naoko souhlasí a nechává vznešeného mládence dopravit do Andělského hradu v Římě. O něco později je však nalezen utopený v Tibeře…
Obvykle zamlklý Cesare dokázal být okouzlující. Z jeho chování se však nedalo odhadovat, zda se chystá dotyčného obejmout nebo uhodit. Jeho ctižádost neznala hranic a Cesare ji uspokojoval beze všech skrupulí. Machiavelli (1469 – 1527), který ho dává za vzor všem vladařům, o něm uvádí: „Cesare Borgia byl považován za krutého ale jeho ukrutnost povznesla Romagnu, sjednotila ji a obnovila mír a pořádek.“
V roce 1501 získává Cesare právo na titul „pána Romagne“ a údajně uvažuje o povýšení tohoto území na království. Dobový letopisec o Borgiovi tvrdí, že je v pomstě nesmlouvavý…, muž nezkrotného ducha, žíznící po velikosti a slávě , spíš dychtí statků se zmocnit než je udržovat a spravovat…
Jako vrchní velitel papežského vojska se připojuje k francouzskému králi Ludvíkovi XII. a táhnou spolu na Neapol. Cestou obsazují jihoitalskou Capuu a jejich soldateska zde zmasakruje na 6000 obyvatel, včetně dětí a kněží. Mnoho žen je znásilněno, 30 nejkrásnějších si nechává Cesare poslat do Říma, aby se s nimi mohl později pobavit. Po pádu Neapole už vládne papež Alexandr VI. území svých nepřátel na jih od Říma. Na oslavu uspořádá triumfální cestu po dobytých krajích. Svatý stolec zatím zanechává ve správě své dcery Lucrezie, která dokonce předsedá sboru kardinálů. „To je skandál,“ stěžují si mnozí preláti, ale papež nad tím jen mávne rukou.
Sotva se Cesare vrátí do Říma, počíná si podle dobových svědectví tak, že překonal bestialitu Nera i Caliguly. Jeho špioni jsou všude a jakýkoliv kritický projev vůči jeho osobě stihne okamžitý a krutý trest. Jednomu nespokojenci s vládou Borgiů vyříznou jazyk a useknou ruku, jiný je uškrcen a hozen do Tibery. Zvláště se pak vzmáhá travičství. Na otcův pokyn Cesare jedem ničí bohaté preláty, aby se společně zmocnili jejich majetku.
Píše se rok 1502, když Cesare Borgia najímá na stavbu pevnostních opevnění dosud nepříliš známého inženýra a malíře Leonarda da Vinciho (1452 – 1519). V témže roce je v Romagnii unesena jedna z nejkrásnějších Italek té doby Dorotea Malatesta Caracciolo, když tudy cestuje se svým manželem, neapolským šlechticem ve službách Benátské republiky. V podezření je sám Cesare, a benátský vyslanec se na něj proto obrací s žádostí, aby ženu propustil. Borgia se mu vysměje: „Já o krásné ženy nemám nouzi. Nepotřebuji je unášet.“ Zároveň naznačí, že únos mohl mít na svědomí jeden z jeho španělských žoldnéřů. „Postavím ho před soud,“ slibuje. Později se však vymluví, že muž mezitím padl v boji. Krásnou Doroteu si samozřejmě Cesare nechává pro sebe.
Papeže Alexndra VI. A jeho syna Cesara zve v srpnu 1503 kardinál Adriano Castellesi (asi 1460 – asi 1521) na hostinu do svého letního sídla na jih od Říma. Pohádkově bohatý církevní hodnostář tuší, že Borgiové mají zálusk na jeho velký majetek a pokusí se ho v budoucnu otrávit. Rozhodne se je proto sám předejít. Večer jim oběma podává otrávené víno. Papež přežije ještě týden než v hrozných bolestech 18. srpna 1503 skoná. Cesare je mladý a silný, třeba že už v tváři poznamenaný syfilitiku, proto jedu odolává a se štěstím přežije. Nový papež Pius III. (1439 – 1503) ho přikazuje zadržet v Římě, ale netroufne si proti němu zakročit. Situace se však zhorší, když stařičký Svatý otec umírá pouhý měsíc po svém uvedení do úřadu. Kardinálové zvolí jeho nástupcem energického Giuliana della Rovere (1443 – 1513), jenž usedá na papežský stolec jako Julius II. Ten celou rodinu Borgiů bytostně nesnáší. Cesare je uvržen do domácího vězení, donucen vydat všechny své hrady v Romagnii a poté vykázán do Španělska.
Zde už se však na něj chystá španělský král Ferdinand II. Aragonský 1452 - 1516), který mu nemůže zapomenout, že se spojil s jeho nepřítelem, francouzským králem. Okamžitě po příjezdu je Cesare Borgia zatčen a uvězněn v pevnosti Chinchilla. Neztrácí ale naději. Vyrábí si z prostěradel provaz a s jeho pomocí se pokusí uniknout. Při pádu si však zlomí rameno. Stráže ho najdou a dopraví zpět do cely. Větší štěstí má po převozu do hradu La Mota v centrálním Španělsku, kde mu neznámý příznivec podstrkuje lano. Nyní se mu útěk vydaří. Uchyluje se do Navarry, malého království mezi Francií a Španělskem, kde vládne jeho švagr Jean d´ Albert (1469 - 1516).
To už se život tohoto dobrodruha ovšem chýlí ke konci. Jako žoldnéřský kapitán vede 12. března 1507 navarrské vojsko do bitvy proti místnímu hraběti. V zápalu boje se příliš vzdálí od svých mužů a nečekaně se ocitne v obklíčení nepřátel. Zuřivě s brání, ale není mu to nic platné. Jeho mrtvé tělo naleznou zcela nahé, okradené o vzácnou zbroj a poznamenané 25 bodnými a sečnými ranami. Jeho milovaná sestra jej přežije o celých 12 let.