Svérázná pravidla hanzy
"Sepsal jste závěť? Jinak vás nemůžu vzít na palubu," varuje kapitán lübeckého obchodníka Hanse. Pravidla hanzy jsou nesmlouvavá a priráti číhají všude, i v Baltském moři. Dovézt zboží v pořádku do Londýna nebude jen tak...
Obchodník Hans dá rád všechno do pořádku. Ctí pravidla hanzy, mocného svazku převážně severoněmeckých měst. Jejich obchodníci se v druhé polovině 14. století sdružují do tohoto spolku, který má hájit jejich zájmy. Účinnou a dobře organizovanou vzájemnou podporou získává hanza monopol V dálkovém ochodu na severu Evropy. V 15. století se však vzácná soudržnost členů rozpadá. Ovšem za zlatých časů hanzy společenství šlapalo jako hodinky.
Sedm velkých kostelů nenechá nikoho na pochybách, že Lübeck je bohaté město. Jako majáky navádějí jejich věže lodě z moře. Mohutný pletenec hradeb chrání klid a mír zdejších obyvatel. Je červen, tři hodiny ráno, a ve městě vládne ještě tma. Obchodník Hinrich je však už vzhůru. Musí vstávat takto časně, protože obchod nepočká. Jen v zimě si o hodinu přispí. "Přines mi pivní polévku," houkne na služku, když se vrátí ze mše. Musí se před prací pořádně posilnit. Pak odkráčí do písárny, která se nachází v prvním patře jeho cihlového domu, stejně jako ložnice a další obytná místnost. Tady je jeho království. V truhlách tu schovává měšce s penězi i důležité listiny, na psacích pultících leží účetní knihy. A má tu i takovou vymoženost, jakou je počítadlo - novinku, která připutovala z Itálie. Zde ve své scrivekameře úřaduje, přicházejí sem za ním kapitáni lodí i klienti., s nimiž uzavírá obchodní smlouvy, tady vede účty.
"Přivezli slanečky!" křikne kdosi dole před domem. Hinrich vyhlédne z okénka v kanceláři a vidí formana s vozem plným sudů. Obchodník náklad převezme a ostatní už nechá na svých lidech. Ti vytáhnou na kladce sudy do vyšších pater. Kupecký dům je totiž jedním velkým skladištěm. Než se náklad vydá na cestu k zákazníkům, označí Hinrich sudy svou značkou, kterou má vyrytou v pečetním prstenu. Na rozdíl od jiných obchodníků svou značkou zaručuje skutečnou kvalitu. Sudy mu zkontrolovali na radnici, že nejsou menší než je předepsaná velikost, a také, že do nich nepřidává kamení, jako někdo, aby víc vážily. A neprodává ani kratší štůčky sukna. Nehodlá si podvody pokazit pověst. Než opatří náklad ryb, je poledne a čas k obědu. Ovšem večeřet doma dnes nebude. Vyrazí do spolkového domu.
Když přechází přes rynek, vzpomene si Hinrich na odstrašující popravu, kterou tu v roce 1363 zažil. "Ať si říká kdo chce co chce, Johann Wittenborg byl správný chlap a takový konec si nezasloužil," pronese obchodník ke svému příteli. Lübecký purkmistr Johann Wittenborg (1321 - 1363) na jaře 1362 vyráží s flotilou asi 50 lodí naložených ozbrojenci, koňmi a proviantem k dánské pevnosti Helsingborg (nyní švédské přístavní město), kterou se chystá obléhat. Je to odplata za ohavný čin krále Valdemara IV. (asi 1320 - 1375), který se zdráhal potvrdit hanze její výsady a navíc krutě plenil hanzovní město Visby na ostrově Gotland kousek od Švédska. V tomto středisku baltského obchodu se Valdemar pořádně napakoval, bouře mu však jeho lup vzala.
"To je neslíchaná drzost, která si žádá odplatu," reagují na jeho ohavný čin představitelé hanzovních měst. Vyhlašují blokádu Dánska a sbírají peníze na tažení proti drzému Dánovi. Wittenborg ale svou misi spacká. Švédští a norští spojenci mu nepřijdou včas na pomoc, a tak odvolá všechny muže ze svých lodí a žene je do boje na pevnině. Toho využije vyčkávající Valdemarovo loďstvo a na hanzovní lodě zaútočí. Wittenborg se zalekne. Ani nepočká na blížící se spojence a práskne do bot. Doma ho za to nepochválí. Nepomůže mu, že je vážený obchodník a představitel města. V Lübecku ho odsoudí k smrti a nechají bez pardonu zkrátit o hlavu.
Lavice u dlouhých dřevěných stolů jsou už takřka všechny obsazené, když kupec Hinrich vstupuje do velké síně domu spolků. V místnosti obložené dřevem to vře jako v úle. Přetřásají se tu novinky z obchodu i ze světa, v družném hovoru tu sedí konkurenti i přátelé. Pivo i víno šplouchají v cínových holbách, z kotle nad ohništěm se line vůně masa. "Pojď si sednout sem k nám, Hinrichu," zavolá na kupce přítel. Na tomto konci stolu se nemluví o obchodu, ale uzavírají se sázky. Hra v kostky je totiž zakázaná, ale obchodníci se chtějí trochu pobavit. Muži se sázejí o kdeco. Třeba o to, jestli bude stoupat cena sukna nebo se purkmistrova dcera do roka vdá. Někdy se prohraná sázka platí penězi, jindy kusem látky. Neexistuje, že by se to jen tak přešlo, dokonce se vedou o sázkách záznamy. Občas se muži dostanou do varu tak, že zapomenou, že tu jsou s nimi i ženy. Poperou se nebo sprostě nadávají. Za to jim hrozí pokuta a někdy i vyloučení z cechu. Naštěstí v deset večer zábava končí. Zazvoní zvonec a jde se spát.
Kocour si spokojeně vykračuje po palubě. Nalodil se jako první ze členů posádky, samozřejmě se svolením kapitána. Není tu žádným vetřelcem, má na starosti myši v podpalubí. Vřelé vztahy má i s lodním kuchařem. Ten mu občas nechá trochu špeku s hrachem od oběda. Piva, kterým pokrm zapíjejí námořníci, se raději zřekne, i když je slabé. Teď ale kocour kouká kam by zalezl. Kapitán už má s obchodníky podepsanou dopravní smlouvu a začíná s nakládáním. Většinou neveze zboží jen jednoho obchodníka, ale hned několika. Z bezpečnostních důvodů kupci sudy se slanečky, obilí, kožešiny a látky nechávají naložit na několik lodí. Kdyby totiž vsadili na jedno plavidlo a to by přepadli piráti, přišli by obchodníci o všechno. "Uhni ty potvoro," křikne jeden z námořníků na kocoura. Balík, který nese na zádech, je zatraceně těžký i pro jeho svalnaté ruce. Ta dřina se mu ale vyplatí. Na loď si totiž může vzít také své zboží a svobodně s ním obchodovat. "Člověk se musí nějak zabezpečit, v pětatřiceti budu na tuto práci starý, a co pak?" říká si silák. Útroby lodi jsou už plné a na palubu napochoduje třicítka vojáků spolu s 20 muži z posádky se mají postarat o obranu plavidla, s příhodným názvem Sleď, před piráty.
"Hlavně, aby si na nás nepočíhal Störtebeker," říkají si s hrůzou námořníci. Tento proslulý pirát křižující Balt se pro své riskantní kousky stává legendou, hlavně mezi chudými, protože bohatým prý bere. Také ho možná obdivují pro jeho pijácké umění. "Vyprazdňovač korbelů", jak zní v překladu jeho jméno nebo spíše přezdívka, dokáže údajně na jeden zátah vypít čtyřlitrový korbel piva. Posádky hanzovních lodí z něj mají hrůzu. Klausovi Störebekerovi (asi 1360 - asi 1401) štěstí přeje a dostane ho až zrada. Pronásleduje ho hamburské loďstvo, s nímž by si zkušený pirát zřejmě poradil, ale zrádce mu vyřadí z provozu kormidlo. Piráta chytí a odvlečou s jeho druhy do Hamburku, kde je čeká poprava. Marně se snaží vykoupit svou hlavu tím, že slibuje, že ze svých naloupených pokladů nechá udělat zlatý řetěz dlouhý tak, že obtočí celý Hamburk. Nepomůže mu to a přijde i se svými druhy o hlavu. Stejně dopadnou i další zajatí piráti. Pokud je osazenstvo hanzovních lodí rovnou nehodí přes palubu, tak je zavřou do sudů, z nichž jim otvorem ve víku kouká jen hlava. Dopraví je do hanzovního města a předají katovi.
Zvedá se varovný vítr a kapitán se obává nejhoršího. Za chvíli je tu bouře a ta si s jeho trojstěžníkem bude dělat co chce. Zkušenosti a um jsou mu k ničemu. Do přístavu je daleko, a tak zbývá jen jediné. "Modleme se ke všem svatým, aby nás z té šlamastiky dostali," vyzve posádku kapitán. Kromě modlitby se námořníci zavážou vyslat poutníka na nějaké svaté místo, třeba do Říma nebo do Španělska, pokud bouři přežijí. Když jsou jejich prosby vyslyšeny a posádka zachráněna, tak se vracejí zase k racionálnímu uvažování a kupeckým počtům. Rozpočítají toho, kdo se na pouť vydá a spočítají náklady na cestu. A ještě jedna nepříjemnost čeká kapitána na pevnině. Musí odpřísáhnout obchodníkům, že bylo nutné, aby v bouři odhodil část nákladu. Potvrdit mu to musí tři svědci.
Mořská voda už je zakalená a kormidelník ví, že se blíží pevnina. Námořníci podkasají plachty a olovnicí kontrolují hloubku. Už zbývá jen pár metrů, aby šťastně zakotvili v přístavu. Při plavbě je doprovázely pacifikační lodě, které hanza najala jako ochranu před piráty, takže tentokrát cesta proběhla bez komplikací. Navíc tady v Gdaňsku, se námořníci tolik nenadřou s vynášením zboží na pevninu. Práci jim ulehčí obrovský jeřáb poháněný šlapacími koly. Zatímco obchodníci musejí své zboží doprovodit na celnici, námořníci se těší, že si vyrazí do krčmy. "Jen co vyložíme zboží, hned budeme zase nakládat a chystáme se odplout," kazí jim plány kapitán. Vane totiž příznivý vítr a toho je třeba využít. Možná sem stihnou dopravit ještě jeden náklad zboží, než se moře na Svatého Martina pro lodě až do jara uzavře. Sám kapitán si však křčmu ujít nenechá. Je to takřka jeho povinnost.
"Fuj, co je to tady tak strašně cítit?" zamumlá obchodnický učeň. V malé komůrce bez oken jich spí deset v postelích nad sebou jako na lodi. Zahřívají se jen vlastním teplem, topit se tu nesmí kvůli požáru. Nad ložnicí je sklad sušených tresek, a proto to tady tak nevalně voní. Není tu jen noclehárna, ale i kanceláře a sklady. Obchodníci, kteří připlují se svým nákladem do cizího města, se totiž nemůžou ubytovat jen tak někde. Musejí bydlet společně v kontoru, tedy ve zvlášť vyhrazeném místě, které má i vlastní samosprávu. Žije tu výhradně mužské společenství, dámám je kromě oficiálních příležitostí, jakými jsou třeba bály, vstup zakázán. Do nevěstinců za branami kontoru je to naštěstí jen skok.
Londýnská smetánka si chce zase jednou užít pořádný večer. "Pojďme do Steelyardu na rýnské víno," vykřikne kdosi. Steelyard, německy Stalhof, je německá hanzovní osada s výhodnou pozicí v centru Londýna při břehu řeky Temže. Německé obchodníky tu zpočátku nevdí rádi, protože jsou silnou konkurencí Angličanům. Teprve od poloviny 13. století se vztahy trochu uvolní, hanzovní obchodníci dostávají záruku bezpečné cesty a osvobození od cel. V rámci dobrých sousedských vztahů zvou do svého kontoru Angličany, jejichž přízeň si potřebují udržet. Ve slavnostní síni tu na stříbře hodují radní, soudci, církevní hodnostáři a členové anglického královského dvora. Ten je také hlavním odběratelem skvostných kožešin, které se sem ze severu vozí.
Později si do kontoru nacházejí cestu i bohatí londýnští měšťané, kteří si sem rádi zaskočí na lososa či kaviár a proslulé rýsnké víno. Zatímco oni se tu mohou nevázaně veselit, členové hanzy jsou sešněrováni přísnými předpisy. Tovaryš si nesmí dovolit sednout si při společném jídle vedle obchodníka, za opilství nebo hru v kostky zaplatí tučnou pokutu. Nejpřísnější trest však stihne toho, kdo by se zpustil, nebo dokonce oženil s Angličankou. Přijde nejen o svá hanzovní, ale i měšťanská práva, a tak když se v létě v devět večer zavře brána kontoru, musejí všichni do svých postelí.