Techniky mučení
Trhání masa
Samotné trhání masa z těla kleštěmi nebylo považováno za primární cíl potrestání. Tyto metody se používaly ke zpřísnění již stávajícího trestu – za účasti veřejnosti. Obvyklým trestem za vraždu ve středověku bylo zlámání kolem, stětí, popř. některý jiný způsob. Trhání masa se používalo, vraždil-li dotyčný obzvlášť nechutným a bestiálním způsobem, nebo jinak „povznesl“ čin vraždy na vyšší úroveň.
Katovi holomci obvykle nažhavili kleště a donesli je na popraviště. Kat pak před samotnou exekucí rychlými trhavými pohyby odsouzeného rozdrásal.
Obvykle se trhalo maso z prsou nebo z boků. Aby odsouzený hned nevykrvácel, po exekuci mu kat rány „vypálil“ žhavým železem. Rozhodně to nebylo projevem lidskosti, odsouzený musel poté ještě vydržet do samotného výkonu usmrcení.
Nešlo o trhání masa jako takové, ale spíš o odřezávání. Např. kůže na zádech. Nařízla se tak aby byla možná uchopit kleštěmi a pak se buď odtrhla a nebo pomalu odřezávala
Letadlo
Řeč je o „věšení letadla“ někdy také nazývaném „palestinské věšení“. Na háky nebo na vodorovnou tyč upevněnou ve vzduchu se provazy s průvěsem přivázal mučený. Primární účinek gravitace nesla ramena – mučený obvykle do několika hodin vlivem strašné bolesti ztratil vědomí.
Nicméně ještě během plného vědomí byl takto pověšený chudák bez možnosti bránit se vystavován dalšímu utrpení – drásání, pálení, mrskání, řezání, sekání.
Středověk tuto původně starověkou čínskou metodu mučení upravil do podoby strappada (viz. „Skřipec“). Pověšení za ramena v úhlu, kdy zatížení způsobovalo nesnesitelný tlak a při přetížení způsobeném třeba zatížením nohou závažím dokonce vykloubení.
Oslí hřbet neboli trestná koza
Oslí hřet, trestná koza, osel koza, hřet, ostrý osel... Mnoho názvů pro jediný způsob extrémně nepříjemného mučení. Jde o střechovitou konstrukci s robustním podstavcem, někdy opatřeným kolečky, s horní hranou v podobě ostře přitesaného prkna nebo jiným způsobem vytvořeného břitu. Vyslýchaná osoba byla na trestnou kozu vysazena, v ostřejší formě výslechu se zatíženýma nohama. Dalším stupněm zostření bylo pojíždění s nástrojem po dlážděném povrchu (v tomto případě docházelo i k prasklinám kostí pánevního pletence). Název nástroje je odvozen od analogie s kozím hřbetem, který je relativně ostrý. Některé trestné kozy byly opatřeny stylizovanou kozí nebo oslí hlavou, zesilující ponižující účinek nástroje
Kláda
Oproti okovům, které se většinou upevňovaly na zápěstí či nad kotníky a zařezávaly se do kůže, kláda takhle nefungovala. Nicméně okovy poskytovaly jistý prostor pro pohyb, procvičování svalů atd.
Kláda je čire středověký nástroj. Vzhledem k snadné konstrukci, ještě snadnějšímu zacházení a velké váze byla oblíbenou dekorací všech vězení, hladomoren a veřejných pranýřů.
Za méně závažné zločiny (třeba svobodné vyjadřování myšlenek, publikování a čtení zakázaných knih) se lidé dávali na pranýř. Ten obvykle stával na náměstí, aby lidé mohli na nešťastníka házet shnilé potraviny a pošklebovat se mu. Taková kláda měla buď otvory pro ruce a hlavu (postoj vzpřímený), nebo pro nohy (pozice vsedě).
Trošku jiným případem bylo uvrhnutí do žaláře a následné uzavření do klády i na několik týdnů či měsíců. Odsouzený se nemohl pořádně hýbat, atrofovaly mu svaly (pokud přežil, odnesl si těžké následky v nefunkčních končetinách, zničených zádech), byl opakovaně vystaven bití, nedostatku potravy a útokům dotěrných hlodavců. Pokud trest přežil, stávala se z něj troska i na středověké poměry - doživotní mrzák.
Bota
Jedno z nejbrutálnějších a nekrutějších mučení, které kdy spatřilo světlo světa. Mučenému chudákovi se nelítostně pomocí železných klínů rozmlátily nohy napadrť, až z rozdrcených kostí vytékala kostní dřeň.
Princip výkonu mučení je podobný jako u tzv. "španělské boty", ale mnohem děsivější a nestvůrnější. Neměl žádné vruty, či šrouby (což jde nejlépe vidět na samotného obrázku). Časově patří do 17. a 18. stol, tedy za éru španělské boty, ale není vyloučeno, že se používaly současně. Navíc takové lože bylo poměrně nepřenosné, kdežto botu mohl mít člověk i v žaláři.
Těžké železné klíny se těžkým kladivem zatloukaly tak, že nemilosrdně drtily nohy. Tomu všemu přihlíželi výslýchatelé, kteří se snažili získat přiznání, nebo důstojníci, kteří zase chtěli znát strategické informace.
Uzda hádavých
Udělovala se v případech, kdy se ženy na ulicích modlily (ovšem pořád a řádně nahlas), budily tedy dojem neženského chování a náboženského fanatismu.
Uzda (častěji nazývaná jako ohlávka) byla složena z železného náhubku a železného plátku, který držel jazyk dole. K ohlávce se často přivazoval provaz, kterým mohla být žena vláčena jako dobytek.
Veřejné ponížení bylo ovšem jen tou mírnější částí trestu. Železný plátek byl pokryt drobnými hroty natoženými směrem dolů. Při sebemenším trhnutí provaz pak způsobovaly silnou bolest (nebo při pohnutí jazykem).
Skřipec
Skřipec (nebo i "žebřík") se řadí mezi drsnější nástroje práva útrpného. Slouží ke znehybnění a bolestivému napnutí vyslýchaného. Jde o vodorovnou, šikmou či svislou konstrukci, opatřenou okovy či jhy, k zachycení rukou a nohou vyslýchaného, a napínacím zařízením, nejčasteji ve formě rohatky a několikaramenného vratidla. Starší konstrukce napínací zařízení neměly a pro napínání se používala rozličná závaží, zavěšovaná nejčastěji na nohy vyslýchaného.
Ranivý účinek spočívá v bolestivém natažení kloubního vaziva a tkání trupu a končetin, vedoucí při vyšším natažení až k jejich ruptuře či vykloubení (prakticky v ramenních a kolenních kloubech). Některé varianty skřipců používaly pro zostření účinku hraněné či ozubené hřebeny, vkládané nejčastěji pod záda vyslýchaného. Jinou variantou zostření (používanou zejména u svisle konstruovaných skřipců) bylo vtahování vyslýchaného s rukama za zády – technika, vedoucí k luxaci ramenních kloubů. Alternativním využitím konstrukce skřipce (používaným ve Španělsku) bylo smyčkování – přitahování trupu nebo končetin ke konstrukci skřipce smyčkami provazu, které se utahovaly otáčením podložených dřevěných vratidel.
Pokud byl člověk na skřipci natahován obzvláště urputně, mohl být natažen až o 30 - 50 cm. Procesu prodlužování podléhaly taky vnitřní orgány, svaly, šlachy a cévy (žíly a tepny). Vnitřní krvácení a obtížně hojitelné natržené šlachy působily bolest i dlouho po samotném natahování.
Smrt ovšem až tak obvyklá nebyla, katovi holomci si dávali velký pozor, aby odsouzený (většinou kacíř, heretik) přežil a mohl svědčit jak mu přikázali.
Odsouzený mohl být natahován v polohách:
- vodorovná - člověk byl natahován na lavici, připoutaný provazy za kotníky a zápěstí k natahovacímu zařízení (princip páky a navíjení). Pod záda odsouzence se při "zostřeném" režimu přidával drsný válec opatřený bodci nebo hranami, který zároveň s napíním nesnesitelně drásal záda (silně nepříjemné v dnešní době je, když do vás někdo při protahování jen dloubne prstem).
- svislá - zavěšení na žebříku nohama dolů. Tato poloha se vybírala při dlouhodobějším mučení (dlouhé hodiny, popř. dny). Chudák byl zavěšen za zápěstí (paže) na žebřík, a za kotníky mu byla přivázána těžká závaží.
- šikmá - šikmý žebřík, šikmá lavice. Tento způsob se moc nepoužíval, nevykazoval žádanou efektivitu, spíš nepříjemnost. Jeho používání bych označil za vzácné.
V pozdně středověké Anglii žil kdysi jeden kněz. Snažil se kázat pravdu. Možná se jeho mše líbily bohu, ale naprosto se nelíbily jeho představeným. Když s ním po dobrém nic nesvedli, vzali ho do vězení a ukázali mu mučírnu. Nedal na sobě nic zdát. Vzali ho k železům (pouta na zápěstí umístěná ve výšce asi 2,5m nad zemí. Sloužila podobně jako skřipec, odsouzený visel za zápěstí s nohama ve vzduchu). Hrozili, ale marně. Vsadili ho tedy do nich. Jenže ouha. Průměrná výška muže ve středověky byla asi 160-165cm...milý kněž byl chlap jak hora (asi 190cm). I s pouty pododlně stál na zemi. Jelikož žádné jiné vhodné nástroje neměli, musel kat chtě-nechtě vykopat díru v podlaze, aby kněz visel. Po několika hodinách těžké práce bylo hotovo a chudák visel. Po půlhodině ho natáhli o 30cm a jeho prsty skoro neudržely pero, když podepisoval přiznání...
Železná panna
Železná panna je považována za jeden z drsnějších mučících nástrojů. Základem je železná (popř. dřevěná) vnější kontrukce, která se podle potřeby dala otevírat a zavírat. Základním prvkem působení bolesti jsou železné ostny umístěné ve výšce trupu.
Železné panny měly dvě "verze":
Mučící panna - ostny měly kratší délku a nebyly v přímém kontaktu s lidský tělem. Odsouzený chudák musel stát pořád vzpřímeně, jinak riskoval nabodnutí na ostny a zranění. Po třech dnech v železné panně byl tak vyčerpaný stáním (+ hladověním, žízněním), že odkýval cokoliv. V horní části byl ponechán otvor pro hlavu, kterými katovi holomci kontrolovali, jestli chudák ještě žije, nebo se vrhl proti ostnům. Mučení mohlo být zostřeno umístěním panny do tmavé komory (nedostatek vnějších podnětů - jen bolest a vyčerpání = zbláznění)
Smrtící panna - méně používaná verze, protože tento způsob popravy byl značně neefektivní. Spíš působí odstrašujícím dojmem. Vnitřní prostor je značně menší, ostny delší. Odsouzen byl dovnitř "vhozen" a okamžitě probodnut zavřenými zostnatělými bodci. Přesto tato smrt trvala několik desítek minut (ostny srdce neprobodly) a byla extrémně bolestivá a krutá. Děsivý řev v tak malém uzavřeném prostoru ze železa vydával charakteristický zvuk, který byl i mučitelům nepříjemný. Další nepříjemností pro personál bylo vytažení mrtvoly a vyčištění panny od krve (aby nezrezla).
Palečnice
Palečnice se řadí k mírnějším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých dřevěných (později železných) pásků, spojených suvně stahovacími šrouby. Pro zvýšení účinku byly vnitřní plochy pásků někdy opatřovány rýhováním, hraněním nebo i hroty, v modernější podobě byly pásky mírně prohnuté.
Palečnice se používaly převážně k drcení prstů, přičemž nástroj mohl být nasazen na falangu prstu (mírnější podoba). Často zmiňované využití palečnic k drcení genitálií či prsů v rámci útrpného práva není (s výjimkou jednotlivostí a excesů) doloženo.
Při drsnějším trestu se palečnice nasazovaly na klouby, při mírnějším jen na články. Avšak i tehdy způsobovaly značnou bolest (nicméně byly spíš nepříjemností). Při dlouhodobém ponechání palečnic však mohla tkáň buď znecitlivět, nebo rovnou odumřít.
Španělská bota
Odsouzenému se nasadila (většinou) na lýtko. Postranní šrouby se poté pomalu utahovaly, bodce a hrboly na vnitřní straně způsobovaly zhmožděniny, deformace kůže a obtížně se hojících zraněních bérce. Při silnějsím utažení se již lámaly kosti. Někdy se nechávaly lámat několikanásobně zatloukáním ostrých klínu šikmo pod okraj nasazené boty.
Španělská bota patří nezi nejbrutálnější techniky mučení a způsobovala trvalé následky. Nezřídka se i vinou infekce nebo vykrvácením umíralo. Pokud měl dotyčný chudák tolik štěstí a přežil, čekal ho velice obtížný a nuzný život. Nebyl přijat zpět do rodiny, nemohl jako chromý obdělávat půdu a sám se těžko uživil.
Fyzické důsledky známe. Tento druh mučení ovšem vyvolává silné a celoživotní trauma. Pokud byl člověk do této těžké a "značně nepohodlné" boty zavřen po dlouhou dobu v temné cele, mohl se jednoduše zbláznit.
Bičování
