Správci místnosti
Freya.F
Anděl s ďáblem v těle. =)
Vlado.Tepes
Všemi svými oddanými poddanými milovaný i nenáviděný kníže Vlad, zvaný též Drákula. Ale s knížetem Drákulou nemá moc společného. Spíše s historickou osobností, jejíž jméno nese.
Ms.Zuiko
Půvabná, milá šarmantní bylinkářka.
Jsempes
Bylo nebylo dávno tomu...
Takhle začínaj pohádky a ta moje začala opravdu už hodně dávno, poprvé jsem měl v ruce řemen a před sebou nahatej zadek v roce..l.p. 1988...jsem už prostě pamětník. Samožřejmě jsem tenkrát neměl ponětí o nějakém BDSM, jen chuť a před sebou tvárné stvoření a svoji bohatou fantazii.
Nebyly hračky, bylo jen co dům dal a co ruce dokázali stvořit, ale už tenkrát to bylo hezké..
Vím, že to zní jako pohádka, ale co není pohádka?
Pohádkově možná nevypadají v mé ruce důtky nebo bičík, ale co když vypadají třeba pohádkově pro někoho kdy sní o tom být podřízen, potrestán, voděn na obojku a vodítku a nakonec třeba pochválen Pánem za poslušnost, že to není pohádka? já bych řekl, že to občas a bohužel jen občas je pohádková realita.....nebo pohádka. Však ta které je to psáno pochopí....
a pokud je to málo pokračování a i z historie bude....
Zviratko.nezbedne
Ahojky, jsem malé nezbedné štěně, lépe řečeno fenka, a jmenuji se Lucy. Než jsem potkala svého Páníčka, měla jsem jiného a měla jsem ho moc ráda. Říkal, že jsem jeho mazlíček, všude mě brával sebou, staral se o mě. Jednoho dne mě však z ničeho nic vykopnul na ulici. Myslela jsem si, že jsem něco zlého provedla, že se na mě zlobí. Zkoušela jsem škrábat na dveře, kňučela, ale nebylo mi to nic platné. Jen mě odháněl. Nakonec jsem se tedy začala toulat.
Když se rozneslo, že už nemám Pána, několik Páníčků se rozhodlo, že budu jejich. Nějak je nezajímalo, že mám strach, že nechci, že mě bolí srdíčko a dušička tou obrovskou zradou. Přišla jsem o pelíšek, plnou mističku, o domov, o pocit, že někomu patřím… Jen jsem utíkala a utíkala... Toulala jsem se dlouho. Tlapky jsem měla rozdrápané, kožíšek samý chuchvalec a každý mě většinou odehnal jako bych byla prašivá. Prostě o malého tuláka nikdo nestál. Občas se našel někdo, kdo by o mě i stál, ale nevěřila jsem lidem. Moc mi ublížili a já měla strach, že se to bude opakovat.
Jednoho dne jsem potkala někoho kdo vypadal že je jiný než ostatní. Věděla jsem, že jsem ho zahlídla už když jsem ještě měla Pána, ale nebyla jsem si jistá, jak moc mu mohu věřit. Co když bude stejný jako ti ostatní, ale nebyl. Pomaličku, ale jistě si získal moji důvěru. Ošetřil moje rozbolavělé tlapky, vydrbal a rozčesal kožíšek, nabídl mi teploučký pelíšek a vždy plnou mističku. Začal se ke mně chovat moc hezky a já mu začala pomalu, ale jistě důvěřovat.
Pomalu, ale jistě jsem začala zjišťovat, že ne všichni lidé jsou zlí a že jsou i Páníčci, kteří mají své mazlíčky opravdu rádi a nemají potřebu je jen týrat. Že jsou tací, kteří se o ně opravdu starají, nedají jim ublížit a opravdu o ně pečují. Když jsem nemocná, jde se mnou Pán na veterinu, když je mi smutno, hladí mě v kožíšku, a když zlobím, většinou mě napomene a nebo plácne novinama, místo aby vzal do ruky vodítko a seřezal mě vodítkem. Je laskavý a milý.
Netvrdím, že mě pořád jen rozmazluje, ale i měření teploty v zadečku je mnohem snesitelnější, když ho dělá Pán, než když to dělá někdo jiný. Snaží se ze mě vychovat hodného, poslušného a slušného pejska. Takového, za kterého se nebude muset stydět. A jsou mnozí, kteří mu závidí, že mne má. Ne každý má psíka, který na něj kouká tak oddanýma očima jako já na Pána. Mám ho opravdu moc ráda. Je to nejlepší Páníček jakého jsem si mohla vybrat, ačkoli jsem tomu ze začátku moc nevěřila.
Haf!